Cookie: Naše stránka využívá soubory cookie. Přečtěte si další informace o našich zásadách práce se soubory cookie. Rozumím

AVON Pochod ’18 za14D6H35M

Skutečné příběhy

Bellisky

Bellis Mladé ženy s rakovinou prsu jsou projektem Aliance žen s rakovinou prsu, o. p. s. Tento projekt se zaměřuje na mladé pacientky (do 45 let věku), které procházejí nebo prošly léčbou spojenou s nádorovým onemocněním prsu. Onemocnění u dívek a žen v mladém věku sebou přináší řadu specifik a specifických problémů z rodinné, pracovní, zdravotní a sociální oblasti (mateřství, těhotenství, návrat do zaměstnání, partnerské vztahy, rekonstrukce prsu, sebevědomí…), které jsou v životě každé pacientky stěžejní, a které léčba karcinomu prsu do značné míry ovlivňuje. Proto je velmi důležité vzájemné předávání vlastních zkušenosti pacientek.

Více o Belliskách se dozvíte na www.bellisky.cz

Přečtěte si příběh mladé Bellisky Nikoly, která rakovinou prsu onemocněla již ve 23 letech. Její příběh dokazuje, že prevence je důležitá v každém věku.

Jmenuji se Nikola Samková. S karcinomem prsu mám osobní zkušenost, onemocněla jsem v posledním ročníku magisterského studia, v době, kdy jsem žila bezstarostný život a snila o své budoucnosti, bylo mi 23 let. Byla jsem plná osobních, cestovatelských a pracovních plánů… Proto bych se s vámi o svůj příběh ráda podělila.

V srpnu roku 2011 jsem se šla proběhnout na trasu, kterou jsem v té době běhala každý den, po krátké chvíli jsem se cítila velmi špatně, snad poprvé jsem se rozhodla otočit a běžet domů, vzdala jsem běh. Doma jsem úplně vyčerpaná zjistila, že mne píchá v levém prsu. Zjistila jsem, že tam mám tvrdou bulku, která tam nepatří. Navštívila jsem gynekologa a ten mě
naštěstí obratem poslal do mammo – diagnostického centra, kde mi udělali UTZ, mammograf a “vzali si vzoreček”. Nebyla jsem vůbec nervózní, prso mě bolelo, myslela jsem si, že v něm mám zánět. Odjela jsme na dovolenou plnou vysokohorské turistiky a po návratu jsem si málem zapomněla přijít pro výsledky biopsie.

Bylo to pondělí 22. 8. 2011. Bohužel místo dobré zprávy a antibiotik jsem si odnesla zprávu „Nikolko, je to špatné, hodně špatné…“ Neplakala jsem, jen mi hlavou běželo, že to určitě musím zvládnout, vždyť jsem tak mladá, v životě se mi opravdu daří a svůj život miluji, za každou cenu jsem chtěla vyhrát. Na víc myšlenek jsem neměla čas. Okamžitě mne čekala
konzultace na onkologii. Karcinom byl velký a velmi agresivní. Již jsem byla objednaná na různá vyšetření a ani ne do týdne na první chemoterapii. Vím, že se mi hlavou honilo mnoho otázek, jak zvládnu práci, poslední ročník studia a co děti? Neplánovala jsem je hned, ale budu je po léčbě moci mít? Hlavou se mi honily scény z amerických filmů, plešatí vychrtlí lidé s vypoulenýma očima, kteří neustále zvrací a pak zemřou. Ale já nezemřu! Ani na chvilku jsem si tuto možnost nepřipustila. Nevím, zda jsem podvědomě věděla, že léčba dopadne úspěšně nebo jsem si v sobě nastavila, že to prostě zvládnu ať to stojí co to stojí. Jsem mladá, mám celý život před sebou! A najednou tu byla ta nejtěžší chvíle, jet k mým
rodičům, kteří mají pouze mne a sdělit jim „mami, tati jsem nemocná, velmi nemocná, mám rakovinu“. Chvíle kterou jsem si v hlavě promítala za tu cestu mnohokrát…

Na odběr a zamrazení vajíček nebyl čas, hned za týden jsem podstoupila první chemoterapii. Celkem jsem jich měla naordinovaných osm. Bohužel mé tělo chemoterapií velmi špatně snášelo a docházelo u mne téměř ke všem nežádoucím účinkům, ale i přesto jsem byla vnitřně odhodlaná se uzdravit, toto období zvládnout a žít dál svůj život. Z počátku jsem se snažila chodit do práce, naštěstí mi zaměstnavatel vyšel vstříc. Rozhodla jsem se nepřerušit studium a
alespoň se pokusit zvládnout, co nejvíce zkoušek. To, že jsem mohla chodit mezi lidi do práce a studovat mi velmi pomáhalo. Od začátku jsem se rozhodla mluvit o svém onemocnění a o svých pocitech otevřeně bez jakéhokoliv tabu a tajností. Doufala jsem, že tímto svým přístupem mohu pomoci v prevenci a osvětě týkající se tohoto závažného onemocnění. Chtěla jsem poukázat na to, že rakovina prsu se může týkat i mladých dívek a žen. Již reakce mého okolí byla pro mne velkou motivací v tom, že můj příběh a mé onemocnění vedlo spoustu žen a dívek z mého okolí k tomu, že si došly na vyšetření prsu, pravidelně se nechávají vyšetřovat
u svého gynekologa a provádějí si samovyšetření prsu.

Nemoc byla těžká i pro mé blízké
Okolí neslo mou nemoc těžce. Všichni mě znají jako dlouhovlasou a usměvavou sportovkyni. Jsem zapřísáhlý abstinent a odpůrce kouření. Ale přátele a rodina se zachovali skvěle a byli mi velkou oporou. Neříkala jsem si proč zrovna já, nechtěla jsem se litovat. Byl to pro mě velký šok, ale já život miluji a žádná nemoc mě o něj nemůže připravit. Nevěděla jsem co mě čeká, ale tušila jsem, že to nebude procházka růžovým sadem a také nebyla. Během léčby přišly i slabé chvilky, ale o to víc jsem si užívala těch krásných dní, kdy mi bylo dobře a kdy jsem měla sílu. Život byl najednou veselejší a barevnější a hlavně jsem se začala radovat i z
úplných maličkostí. Řekla jsem si, že mě žádná rakovina nepoloží a neporazí. Tenhle závod jsem se již na začátku rozhodla vyhrát a nepřipustila si ani jednou, že by tomu mohlo být jinak. Po celou dobu chemoterapií jsem se snažila chránit své okolí, hlavně své rodiče, a blízké přátele před tím, aby viděli v jakém stavu se nacházím. Úsměv a radost ze života mne neopustily ani na chvilinku a o to víc jsem se snažila rozdávat svou radost svému okolí. V nejhorších chvílích po chemoterapiích se o mne staral pouze můj přítel a v době, kdy mi bylo trochu lépe a mohla jsem chodit ven jsem byla zase ta usměvavá holka.

Samozřejmě se můj vzhled rapidně měnil. V průběhu léčby jsem přibrala 30 kg, vypadaly mi nejen všechny vlasy, ale také obočí a řasy, to výraz obličeje změní, ale i přes toto vše, jsem se snažila dělat věci které mám ráda. Chodili jsme celou dobu s přítelem tančit, chodili jsme na procházky, vídala jsem se ve chvílích, kdy to šlo s rodinou, přáteli. K Vánocům jsem si přála nové lyže a chvíle, kdy jsem se na ně opravdu postavila před osmou chemoterapií pro mne byla velmi silná. Byla to doba, kdy jsem již nemohla sama vyjít schody, ale přesto s pomocí mého partnera jsem se dostala na hory a nějakým způsobem 3 x sjela sjezdovku. Najednou jsem opravdu měla radost z toho, že mohu sama vylézt z postele, bez velkých bolestí, že mám sílu obejít dům, že venku svítí sluníčko, že vidím své rodiče, přátele. Od této doby si opravdu umím užít každého okamžiku!

Byly chvíle, kdy mi bylo fyzicky opravdu velmi zle, ale i přesto jsem stále věřila, že se tento stav zlepší. Velmi těžké pro mne bylo to, jak se změnilo mé tělo. Najednou mne přestávali na ulici poznávat známí a i když se mé okolí velmi snažilo, věděla jsem, jak moc je děsí má změna. V zrcadle jsem neviděla svou tvář, nepoznávala jsem sama sebe. Z krásné šťastné sebevědomé nezávislé dívky jsem se stala absolutně závislá na pomoci svého partnera, oteklá, nemocná holka. Utěšovala jsem se, že je to přechodné a že se to po léčbě vše opět změní. Bojovala jsem, bojovala jsem o svůj život. Od začátku léčby jsem byla rozhodnutá pro to, že si nechám odstranit nemocné prso. Neuvažovala jsem ani moc o důsledcích, ale hlavně jsem
chtěla mít nádor z těla pryč. Před Vánoci jsem byla postavena před další těžké rozhodnutí. Vzhledem k diagnóze, agresivitě nádoru a hlavně mému velmi nízkému věku mi bylo doporučeno zvážení preventivního odstranění i druhého zdravého prsu. Odborníci mi k tomu dali své komentáře, pro i proti, ale rozhodnutí bylo zcela na mně. Do této doby to bylo nejobtížnější rozhodnutí v mém životě. Rozhodla jsem se podstoupit oboustrannou masektomii prsů. Za své rozhodnutí jsem vděčná a nelituji jej, ale samozřejmě veškeré důsledky mi došly později.

Touha pomáhat pomohla i mně samé.
Již v této době jsem věděla, že chci pomáhat ostatním překonávat takové životní situace a nástrahy, protože mně úsměv a toto mé vnitřní přesvědčení velmi pomáhalo. Všímala jsem si, že dokážu přenést své postoje i na ostatní pacienty v podobné situaci jako jsem já. Na stacionáři, kam jsem docházela na chemoterapie na mne již pravidelně čekali pacienti, kteří
chtěli chodit ve stejný čas na infuze jako já, protože jsme tam společně čas trávili veselými historkami, úsměvy a pozitivní náladou. Tyto chvíle mi dodávaly spoustu energie a naplňoval mne příjemný pocit, že dokážu působit svým přesvědčením na ostatní. Po poslední chemoterapii nebyl můj fyzický stav dobrý. Bohužel při rozsáhlém chirurgickém zákroku při odstraňování obou prsů a mnoha lymfatických uzlin došlo k pooperační komplikaci cévní
mozkové příhodě. Probudila jsme se s necitlivou levou rukou, částečně nehybnými prsty na levé noze a brněním v levé tváři. Vybavuji si jako dnes jak jsem seděla na JIP v posteli a řekla si, že to tak nemůže dopadnout. Že jsem s vypětím všech sil zvládla chemoterapie, nechala si
vyoperovat nádor, preventivně odstranit i zdravé prso a chci žít svůj život. Rozhodla jsem se, že to tak nenechám…od tohoto okamžiku jsem každou chvíli, co to jen šlo s rukou cvičila.

Po relativně krátké době se mi podařilo ruku téměř rozhýbat. Tvář odezněla sama, noha postupem času a rehabilitací také. S rukou jsem dle slov lékaře a ergoterapeutky dokázala malý zázrak. Dnes již téměř není pareze levé končetiny znát, občas ruku na chvilku necítím nebo mne brní, ale snažím se jí zatěžovat, jako zdravou ruku a kdo neví, že jsem prodělala CMP, nepozná to. Následoval ještě drobný operační výkon na srdci a další zdravotní komplikace spojené s imunitním systémem a endokrinním systémem, ale nenechávám se limitovat svým zdravotním stavem víc než je nezbytné a snažím si užívat život naplno.

Dnes jsou to již tři roky od chvíle, kdy se můj bezstarostný život obrátil vzhůru nohama. Kdyžse podívám zpět, vidím kamarádskou, šťastnou, život milující dívku, plnou ideálů a s celým životem před sebou. Od tohoto dne se vše v mém v životě změnilo. Začala jsem boj, boj o svůj život. Na začátku by mne nenapadlo, že toto období začnu vnímat jako zkoušku a velký dar. Zkoušku, která mne naučila skutečně žít. Dar díky kterému pro mne dřívější klišé a prázdné fráze znamenají hlubokou pravdu. Bylo mnoho chvil, kdy se mi zdálo, že prožívám zlý sen. Ale i přes všechnu bolest a to zlé, mi rakovina dala příležitost poznat mnoho
úžasných lidí, kteří mi pomohli nalézt svou cestu, inspirovali mne a stali se mými skutečnými přáteli. Období to bylo náročné, ale v něčem zároveň krásné. Jizvy na těle zůstanou, drobné šrámy na duši zřejmě také, a přesto jsem v sobě našla mnoho vnitřní síly, nové energie a impulsů pro svou životní cestu a pro život, který má smysl žít a za který stojí bojovat. Možná to zní zvláštně, ale já jsem za tuto životní zkušenost vděčná, v mnoha věcech mi opravdu pomohla. Rozhodla jsem se přidat k pacientské organizaci Bellis Young & Cancer a začala jsem studovat psychologii. Opět jsem se vrátila ke svému běhání a s ním o tom, že poběžím
maraton. V budoucnu bych se ráda zaměřila na onkopsychologii, tak abych dokázala na základě svých vlastních zkušeností a získaných odborných a praktických znalostí pomáhat onkologickým pacientům. V současné době jsem ve svém životě opravdu šťastná, jsemvděčná za každý krásný den života.


Veronika Z.

Jmenuji se Veronika, a když mi bylo 25 let a v bříšku jsem nosila svoji druhou dceru, tak přišlo něco, co jsem absolutně nečekala. Prázdniny roku 2014 se chýlily ke konci a já akorát začínala 36. týden těhotenství a těšila se, že už za měsíc se dočkám své druhé dcerky. I ta první se na malou sestřičku moc těšila, manžel samozřejmě také a všechno bylo jako z pohádky. Jenže jednoho dne jsem si při oblékání všimla toho, že se mi v pravém prsu vytvořila obrovská tvrdá boule.

Objednala jsem se hned po víkendu do mammologické poradny, kde jsem už jednou byla, když jsem dokojila první dceru – v prsou mi totiž zůstala různá zatvrdlá místa, tak jsem tam byla na sonu a vše bylo v pořádku, jednalo se jen o pozůstatky mléka. Proto jsem i tentokrát byla v klidu – myslela jsem si, že to bude opět už nějaká souvislost s připravující se laktací. Když jsem ale viděla jak se tváří doktorka co mi dělala sonografické vyšetření, tak jsem začala tušit, že asi není všechno v pořádku. Okamžitě mě poslali do fakultní nemocnice na odběr vzorku – biopsii Core jehlou. Za dalších pár dnů byly výsledky, volala jsem si pro ně, a když mi lékařka řekla, ať hned přijedu, tak už jsem věděla, co mi chce říct. Jel se mnou manžel, v ordinaci to vypadalo, že to hůř snáší on, než já. Ale později se doslova vzmužil a byl mi obrovskou oporou a já se mu pokaždé mohla vyplakat v náručí a on mě vždy uklidnil. Přijela tam za námi i moje maminka, pro kterou to bylo také moc těžké. Možná že ještě těžší než pro mě a mého muže. Pak už se ale rozjel kolotoč a všechno frčelo – musela jsem na vyšetření na gynekologii a hned druhý den nastoupit do porodnice na vyvolání porodu. Valentýnka se narodila malinkatá, a nesměla jsem ji vůbec začít kojit, ale naštěstí i po umělém mléku rychle vyrostla a v půl roce vážila už 9 kg. Během hospitalizace v porodnici mi ve FN rovnou provedli sono jater a rtg plic. Obojí bez metastáz, částečně jsem si oddychla, ale stále jsem se bála, aby třeba nebylo něco v kostech nebo v mozku. V porodnici jsem moc plakala, všechny maminky kolem kojily, a radovaly se z miminek a já plakala a bála se, jestli budu žít a jestli ty své děti vůbec stihnu vychovat aspoň, než budou dospělé. Pak jsem si ale řekla dost smutku – takhle se nebojuje a začala věřit tomu, že vyhraju, že budu žít a že celou tu léčbu zvládnu s úsměvem. I potom sice občas přišla těžká chvilka, ale převažovaly už ty, kdy jsem byla naprosto pozitivní. Tři týdny po porodu jsem šla na operaci, pravostrannou mastektomii, ani to moc nebolelo, vzali mi dvě sentinelové uzliny a obě byly čisté a také jsem absolvovala další vyšetření, která vyloučila metastáze. V nemocnici jsem po operaci byla 4 dny a hned jak jsem přišla domů, jsem byla schopná se starat o domácnost i o děti. Na pohled do zrcadla jsem si zvykla poměrně rychle. Přes den nosím v podprsence epitézu, tak není nic poznat a večer když jsem jen v tričku, tak mi to po čase přišlo už naprosto normální. Za další tři týdny jsem šla na první dávku chemoterapie. Po té první mi bylo nejhůř, byla jsem strašně unavená a pořád se mi chtělo spát a zvracet. Navíc jsem měla na jednu z chemoterapií alergickou reakci, tak sem od další dávky dostávala velmi silnou premedikaci v podobě kortikoidů. Takže jsem během té tříměsíční léčby – celkem 6 chemoterapií po třech týdnech přibrala 10 kg. Jsem ale odhodlaná se dostat zpátky do formy, ve které jsem byla před onemocněním – ráda jsem vždy chodila běhat, tancovat, cvičit H.E.A.T. nebo třeba jezdit na kole či lyžovat. Mým koníčkem je také Strollering – cvičení s kočárkem. Takže i ta nadbytečná kila půjdou zase dolů.

Po chemoterapiích se ještě lékaři rozhodli, že mi dají i 25 ozáření hrudní stěny i přesto že jsem po mastektomii – nádor byl totiž poměrně velký – jako tenisový míček, a tak byl blízko hrudní stěně, proto raději to ozařování. Typ nádoru byl nehormonální – triple negativní, nereagující na herceptin takže po ozařování už mě žádná léčba nečeká. Jen pravidelné kontroly a případně další (preventivní) operace – podle výsledků genetických testů na mutace genu BRCA1 nebo BRCA2. Za rok od ukončení léčby se také mohu těšit na rekonstrukci poprsí. Touha a víra jsou mocné čarodějky. A já moc věřím tomu, že nemoc už se mi nevrátí a já
budu zdravá a jednou ze mě bude moc moudrá babička, která bude mít vnoučatům co vyprávět.


Kateřina

Můj příběh se začal odehrávat v prosinci roku 2014. Bylo mi 27 let. Byl to jeden z těch sychravých dnů, kdy člověk přijde pozdě večer unavený z práce a jediné, co má na mysli, je horká sprcha a relax. Nikdy by měnenapadlo, co všechno se ten večer ještě odehraje a jak mi to otočí život o 180 stupňů.

Tak strašně jsem se těšila na horkou koupel, že jsem se do koupelny odebrala hned po příchodu domů, při svlékání podprsenky jsem ale úplnou náhodou ucítila zvláštní hrbolek v horní části pravého prsu. Musel to být osud, tu bouličku jsem prostě ten den měla najít. Při pohledu či osahání prsu totiž vůbec nebyla cítit. Okamžitě mě to znervóznilo. Pravda totiž je, že jsem měla poslední rok hodně psychicky i fyzicky náročný v práci a poslední měsíc, kdy jsem zastupovala ještě další dvě kolegyně, jsem měla intenzivní pocit, že tenhle zápřah se musí někde negativně projevit. Takže v tu chvíli mi proletělo hlavou: “Je to tady, pane bože, co teď?“ Jedno bylo okamžitě jasné, moje tolik vytoužená relaxační horká koupel byla pro ten den v trapu.

Za dva dny na to už jsem šupajdila k paní doktorce, se zvláštním pocitem, ale přesvědčená, že vše bude v pořádku. Dostalo se mi tolik vytouženého uklidnění, nádor u tak mladé holky je velmi výjimečný, obzvlášť pokud nemám nikoho v rodině, kdo by rakovinou v minulosti onemocněl. I tak mě ale vypsala žádanku na sono a požádala mě, abych si radši zašla. Samozřejmě jsem neodmlouvala, spadl mi ohromný kámen ze srdce, říkala jsem si, jupíí, je to dobré. Ještě jsem si s paní doktorkou ujasnila, že si na sono zajdu až po návratu z dovolené, odlétala jsem totiž hned po Štědrém večeru za svým přítelem a jeho rodinou do Brazílie, a to jsem rozhodně nehodlala rušit.

Po návratu z dovči jsem se zase rychle zařadila do pracovního procesu, den za dnem plynul a najednou a na sono jsem se nakonec dostala až ke konci ledna. Paní doktorce se nález nezdál, měl 3 cm a byl silně prokrvený, přistoupila tedy hned k biopsii. To byl pro mě šok, tušila jsem, že to není dobré. Biopsie byla jedním z těch bolavějších zážitků, ale celou dobu jsem si
v duchu opakovala, klidně ať to bolí ještě víc, ale hlavně ať je to v pořádku. Výsledky byly přesně za týden, odskočila jsem si pro ně z práce, s myšlenkou, že za hoďku jsem zpátky. Asi je vám jasné, že to už se nestalo a do práce jsem se přes rok nevrátila….

Pro výsledky se mnou jela kamarádka, dodnes jí obdivuju za tu odvahu.  Čekaly jsme chviličku, paní doktorka vylezla z ordinace, kouká na mě a říká: „Pojďte se mnou, prosím, tady vedle do místnosti a kamarádku vezměte s sebou.“ V tu chvíli vám to všechno dojde…

Paní doktorka šla rovnou k věci: „Moc mě to mrzí, ale z výsledků biopsie vyšlo, že nález je onkologický.“ Nebudu lhát, v hlavě se mi v tu chvíli točilo jen, že to je konec a já nic nestihla, nemám děti, s přítelem jsem teprve rok, nedostala jsem se na západ Ameriky, kam jsem tak
strašně chtěla. Nevěděla jsem, jestli brečet, křičet nebo utéct…

Potom začal kolotoč různých vyšetření, jedno bylo jasné, nádor roste velmi rychle, a tak hned další týden nastupuji na 1. chemoterapii a do té doby musím oběhat veškerá ostatní vyšetření, aby se zjistilo, zda rakovina není i v jiných orgánech. Před tím vším mě ale čekalo pár telefonátů, první byla mamka, taťka, přítel a nakonec práce. Asi to nejtěžší na tom všem je říct tuto zprávu vaším nejbližším. Co vy? Vy už se s tím nějak poperete, ale co ti ostatní? Ten strach co o vás mají? Z okolí poslouchám, jak strašně jsem byla celou dobu statečná, ale já si myslím, že stateční jsou právě ti, kteří jsou po boku onkologicky nemocných a mají za to můj
obdiv.

No nebudu to natahovat, týden utekl jak voda, ty nervíky před každým dalším vyšetřením jsou nepopsatelné. Do té doby jsem si myslela, že větší nervozitu než při čekání na výsledky státnic už nikdy nezažiju. J Každopádně důležitá informace byla, že nemám metastáze. Až den před 1. chemoterapií mi na mamografii našli malou metastázi v uzlině v pravém podpaží. To už mě ale popravdě nijak neznervóznilo, věděla jsem, že už zítra začnu konečně tu potvoru zabíjet.

První chemošku jsem absolvovala na Zeleném pruhu, s úsměvem a s kamarádkou a mamkou po boku. J Důležitý okamžik mojí léčby nastal, když se mamce podařilo kontaktovat paní docentku Tesařovou, úžasnou lékařku se srdcem na pravém místě, která i přes obrovský počet pacientek svolila a vzala si mě pod svá křídla. Všechny zbylé chemošky už jsem tak absolvovala na Karláku. Čekalo mě dohromady 8 velkých chemoterapií, paní docentka mi je nasadila vzhledem k agresivitě nádoru hned po dvou týdnech, takže nebudu říkat, že to byla procházka růžovou zahradou. Věděl jsem to, paní docentka mi doslova řekla: „Budete mě
nenávidět za to, co vám vaše tělo bude dělat.“ To ale neměla pravdu, byla to jízda, ale já jí za ní byla a jsem ohromně vděčná, vždyť mi zachránila život.

Další zlomový okamžik byl, když jsem přišla o vlasy. Ta chvíle, kdy se vidíte v zrcadle bez vlasů, bývá obvykle tou chvílí, kdy vám dojde, že jste opravdu nemocná a že to není jen hloupý vtip, aspoň u mě to tak bylo.

Tohle je nevýhoda rakoviny, není vidět. Až léčba, která vám pomáhá a zachraňuje vám život, z vás na pohled udělá nemocného člověka – paradox.

Po ukončení chemoterapií, v červnu, jsem dostala termín operace, rozhodnutí bylo, že se bude jednat o prs záchovný zákrok, protože testy na geny BRCA1, BRCA2 byly naštěstí negativní. Z nádoru zbyly v prsu pouhé 3 mm, které byly před operací zaznačeny a spolu s tímto zbytkem a postiženou tkání mi byly sebrány i veškeré lymfatické uzliny z pravého podpaží. Histologie po operaci byla negativní – obrovská radost!!!! A tak už mě čekalo jen ozařování, které přišlo na řadu tři měsíce po operaci. Po ozařování jsem se těšila na celkové výsledky, které ale nepřišly, musela jsem čekat další tři měsíce, než se tělo vzpamatuje z celkové léčby.

Pro tuto chvíli mám vyhráno!!! Držte mi palce a já je budu držet vám, pokud jste právě v průběhu léčby nebo třeba úplně na začátku. Hlavně neztrácejte naději, psychika a pozitivní nastavení je polovina úspěchu.

Já dnes mohu říct jediné, rakovina mi změnila život, změnila mi život k lepšímu.

Vzala mi vlasy, řasy, obočí, nehty, kila (komu by tohle ale vadilo, že ), kus prsu a v některých situacích i sebevědomí. Na oplátku mi ale ukázala, jaké hodnoty v životě jsou ty důležité, čeho a koho by si měl v životě člověk vážit a naopak s čím a s kým by svůj čas marnit neměl. Tímto se teď řídím a jsem o 150% šťastnější než kdykoliv předtím, mám skvělého chlapa, který to se mnou celé zvládnul a je mi obrovskou oporou. Mám skvělou rodinu, která mi neuvěřitelně pomáhá, a v neposlední řadě mám skvělé přátele. Takže já děkuji rakovině, že mi otevřela oči a ukázala mi cestu, jak žít a ne jen přežívat, a mimochodem už mám koupené letenky na západ Ameriky a 3.května, téměř rok po ukončení chemoterapií, odlétám..  Už jen nesním, teď své sny žiji…


Petra S.

Je tomu přesně rok. Rok, co se mi „změnil“ život. Nikdy bych nevěřila, že něco takového mě může potkat v tomhle věku, ale potkalo. Přesně před rokem jsem uslyšela z úst paní doktorky na mamologii v nemocnici v Hradci Králové ty tři, v dnešní době tolik obávaná, slova JE TO RAKOVINA.

Začalo to celkem nevinně. Nahmatala jsem si bouličku v prsu, tak jsem pro jistotu zašla ke svému gynekologovi. Ten mě uklidnil, že to určitě není nic vážného, ale pro jistotu odeslal do mamologické poradny. Po vyšetření ultrazvukem mě paní doktorka objednala na biopsii, pro jistotu. To už jsem začala být lehce nervózní, ale pořád jsem si opakovala “ buď v klidu, 9 z 10 nalézů v prsu jsou jen nezhoubné útvary, je to nepravděpodobné „. Po týdnu čekání přišel den, kdy jsem měla dojít pro výsledky. Šla se mnou mamka, nějak se mi tam samotný nechtělo. Ve chvíli, kdy jsem byla na řadě a paní doktorka řekla mamce ať jde do ordinace se mnou, mi to došlo. Pochopila jsem ve vteřině, že to není v pořádku.

Nebudu lhát
První pocity byly možná snad ani nepopsatelný. Scénář, který mi probíhal hlavou byl jasný – to je konec. Je mi 29 let. Jsem bezdětná. Jsem čerstvě zamilovaná. Co teď? Co bude dál? Dá se vůbec rakovina vyléčit? Co všechno mě čeká? Co na to řekne přítel, jsme spolu tak krátce, opustí mě? Budu muset podstoupit chemoterapii? Přijdu o vlasy, bude mi pořád zle,……atd. Miliony otázek ve mě zápasily jedna s druhou. Následovala konzultace u lékařské komise. Je to něco jako u maturity, kouká na vás několik přísných a důležitých lidí, a vy se neskutečně bojíte jaký bude verdikt. Lékaři mi celkem jasně řekli, co všechno mě čeká a na co všechno se mám připravit. Jenže jak se má člověk na něco takového připravit? To snad ani nejde.
Každopádně věta od pana primáře onkologie “ buďte ráda, přišla jste včas “ mě malilinko uklidnila, i když asi jen na minutu.

Začal kolotoč vyšetření, konzultací a naplánování léčby. Na operaci jsem šla asi po třech týdnech na chirurgii v Hradci Králové k panu doktoru Motyčkovi. Mimochodem úžasný, milý a skvělý chirurg. Po operaci následovala chemoterapie a po skončení chemoterapie mělo přijít ozařování. Všechno šlo pěkně plynule za sebou a já už měla sílu se vrátit zpátky do práce s tím, že už si budu jen dojíždět na ozařování. Ale to jsem se trochu spletla. V té době mi přišly výsledky z genetiky s pozitivním genem BRCA 1. Musim říct, že mě to malinko zase srazilo k zemi. Když Vám paní doktorka z genetiky vysvětluje co vše to znamená a jaká jsou procenta rizikovosti, tak mi úplně do smíchu nebylo. Opět konzultace u lékařské komise a verdikt – oboustranná mastektomie.

Cítím se silnější
Byl to pro mě hodně náročný rok. Ale zvládla jsem ho. Jsem na sebe svým způsobem pyšná. Při prvních pocitech jsem totiž myslela, že zůstanu někde stočená v koutě, že už se z toho nevzpamatuju, že mě to psychicky porazí. Postupně se mi myšlenky utřídily. Musíte vstát, když vás něco srazí k zemi. Vždyť přeci chci žít. Tak to zkusim, zkusim to zvládnout, odměna žít za to určitě stojí. Dnes, s odstupem roku, přemýšlím trochu jinak. Snažim se myslet pozitivně a užívat si každý den. Už neřeším hlouposti, urovnaly se mi priority v životě. Mám toho nejlepšího chlapa pod sluncem, rodinu, která mě podporuje, přátele o kterých vím, že tu
pro mě vždy budou. A možná to bude znít jako klišé, ale cítím se silnější 🙂


Petra T.

Můj život je puzzlíčkový obrázek

Den, kdy jsem se dozvěděla mou diagnózu, byl těsně před Vánoci, a já najednou nevěděla, co
mám dělat… život se mi rozsypal na tisíc puzzličkových dílků.

Celý rok 2010 se děly hrozné věci a já jsem bojovala… nejprve 2 operace – první: kvůli nádoru a hlavní uzlině, druhá: kvůli mikrometastáze v uzlině, hned po operaci mi pan doktor řekl, že budu muset podstoupit dost náročnou léčbu, protože nádor byl hodně agresivní… čekalo mě 8 dávek chemoterapií, které byly opravdu to nejhorší, co jsem v životě zažila… při páté jsem to chtěla vzdát, chvílemi to bylo opravdu těžké… nakonec ozařování, a i když jsem byla hodně popálená, a ještě dneska mám na těch místech problémy, byla už legrace proti tomu všemu…

Když bylo po všem, hodně jsem odpočívala a měla čas hodnotit svůj dosavadní život. Hlavou mi běhalo… musím začít jinak… Je Ti 33 let, máš dvě úžasný děti a úžasný lidi kolem sebe… všichni jsou s tebou a tys to zvládla… a začala svoje puzzličky zase hezky dávat na svá místa. Šlo to pomalu a někdy ztěžka, ale strašně jsem chtěla být zase maminka, která bude se svými dětmi dovádět. Těšila jsem se na obyčejnou procházku se psem, na sportování, které mi neskutečně chybělo. První lyžování po nemoci jsem zvládla, běžky a kolo taky, i když ruka (po operaci mízních uzlin) trochu zlobila.

Začala jsem chodit na delší procházky, abych ruku nechala v klidu – a z chůze jsem pomalu přecházela na běh… pár měsíců mi to trvalo… chůze, běh, chůze, běh… až z toho zbyl jen běh a začal mě opravdu bavit. Neměla jsem nic… jen obyčejné tričko a kraťasy, ale když jsem vyběhla, cítila jsem se jako by mi patřil celý svět. Začala jsem potkávat známé i neznámé na běhacích místech a začali se z nás stávat „běhací kamarádi“. Už jich mám hodně a jsou moc fajn… Můj první závod byl právě Night Run Praha 2014 – čas byl děsnej, já opatrná, ale když jsem doběhla, řekla jsem si „tak tohohle pocitu se už nikdy nevzdám“. Něco
neuvěřitelného a nepopsatelného, to se musí zažít.


Radka

Jak začít? Možná slovy: „Nalaďte se optimismem a pozitivní energií!“ Pro mne to je a bylo to nejdůležitější, co by člověk měl ve chvíli, kdy slyší poprvé vyslovenou větu: „Máte zhoubný nádor na prsu,“ udělat. I když to zní dosti neuvěřitelně, důležité je věřit, že se vše v dobré obrátí, že to člověk zvládne, že má pro co žít a proč bojovat. Tudíž si nesmí dovolit propadnout panickým a depresivním stavům. Ano, je to strašně těžké!  Bohužel vím, o čem píšu…

Je mi jedenačtyřicet let. Mám osmiletou holčičku, která je smyslem mého života, skvělou rodinu, rodiče, bratra s rodinou, přítele a nejlepší kamarádku. V neposlední řadě i hodně přátel, kterých si strašně moc vážím a které mám všechny moc ráda.

Jsou to tři měsíce, když jsem si nahmatala v jednom prsu bulku. Tím se okamžitě rozjel velký kolotoč. Čekání, zda bude diagnóza potvrzena. Doufání, že bude vyvrácena. Nebyla. Nejdříve ultrazvuk, následně okamžitý mamograf a biopsie. Čekání. Dlouhé, strašné. Diagnóza rakoviny prsu potvrzena! Na okamžik se mi zhroutil svět. Co bude dál? Jak dlouho budu ještě žít? Co bude s dcerou? Je ještě tak malá. Dožiju se alespoň jejího dospívání? Pak jsem si ale řekla: „Tak to NE!!! Máš tady svou milovanou holčičku, rodinu, přítele, kamarády. Máš proč žít a proč bojovat. Zahoď černé myšlenky a začni myslet pozitivně!!!“ Od té doby jsem si nepřipustila myšlenku, že bych léčbu nezvládla a že bych neměla ten boj vyhrát.

Strašně těžké je říci okolí o vlastní nemoci. Nejhorší je to samozřejmě těm nejbližším. Jejich reakce? Pláč, nechápavé pohledy, dlouhé mlčení a k tomu vaše paradoxní utěšování, jelikož vy jste se s tím už „smířila“.

Velmi důležité je důvěřovat. Věřit, že jste v těch nejlepších rukou, v rukou odborníků lékařů, kteří přesně vědí, proč volí daný způsob léčby a ne jiný. Důležité je se ptát. Ptát se opravdu na vše, co člověka napadne. Důležité je číst různé brožurky, které najdete v každé onkologické a mamologické ordinaci, a neméně důležité je o všem mluvit. Jak s lidmi, které potkalo něco podobného, tak se svými nejbližšími. Pojmenovávat věci pravými jmény a nic si nenalhávat. Snažit se předem připravit na vše, co bude následovat. Alespoň mně toto strašně moc pomáhalo a dodnes pomáhá.

Zjištění, že nemám metastázy, bylo jak když spadne balvan ze srdce
Nezbytné je absolvovat další vyšetření, která jsou důležitá pro vyloučení metastáz v jiných orgánech. Opět to neskutečně dlouhé čekání jaké budou výsledky? Pokaždé jsem pevně věřila, že se nikde nic dalšího nepotvrdí. Bohužel, po ultrazvuku břicha bylo zjištěno „něco na játrech“. Něco, u čehož nelze s mojí diagnózou vyloučit, že se nejedná také o nádor. Další rána. Člověk se „smíří“ s rakovinou prsu a teď přijde jiná diagnóza. Podstatně horší, metastázy na játrech! Paradoxně jsem se i na tuto možnost začala psychicky připravovat a pomalu se smiřovat s tím, kdyby se to na magnetické rezonanci potvrdilo. Čekání na výsledek z magnetu bylo něco nekonečného. Když pak zazvonil mobil a vy víte, že to je to, na co čekáte, strašně těžko se člověku ten hovor přijímá. Pocit, kdy vám spadne ze srdce velký balvan při sdělení, že se o metastázy nejedená, připadá člověku, který se na vlastní kůži nic podobného nezažil, nepochopitelný. Neskutečná radost z toho, že mám „jen“ rakovinu prsu, je nepopsatelná.

Operace proběhla jak měla, věděla jsem, že musím bojovat
Začátkem prázdnin 2013 jsem podstoupila operaci. Chirurgicky mi byl vyjmut nádor a všechny mízní uzliny v podpaží. Vše proběhlo, jak mělo. Reoperace nebyla nutná a já poctivě cvičila s rukou, aby byla brzy pohyblivá a nezačala otékat. Po třítýdenní rekonvalescenci jsem šla poprvé do onkologické ambulance, abych si poslechla, co bude následovat dál. Přišlo období, kdy jsem si šla pořídit paruku, šátečky, kloboučky, a díky svým úžasným kamarádkám to byla i prima zábava. V té době mi vlastně „nic“ nebylo, a tak jsem měla optimismu na rozdávání. Ale ne nadarmo se říká, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Aby toho nebylo málo, tak mne opustil můj psí kamarád, který žil s námi v bytě a kterého jsme měli jako člena rodiny. Strašně moc to bolelo a pro mne to byla velká ztráta. Ale musela jsem si říci: „Musíš jít dál. Soustřeď se na svou léčbu a bojuj!“

Měla jsem osm chemoterapií (srpen až prosinec 2013… série 4+4) Netvrdím, že mi nebylo špatně, že jsem neměla několik dní žaludek jako na vodě, že hodnoty bílých krvinek nebyly několikrát na nulové hodnotě, že mne nebolely „kosti“, že jsem ani nemohla vstát z postele…ale stále jsem čekala na horší stavy J …Možná právě proto mne to docela utíkalo a určitě také proto, že jsem vždy věděla, že to zase odezní a bude fajn….že to zkrátka patří k boji o můj život! Těžké bylo i období, kdy člověk přijde o vlasy, obočí, řasy, nehty… zvykala jsem si na roli mimozemšťana těžko. Úsměvné bylo, když mne viděla poprvé má malá slečna a řekla mi:„Jé, mamko, ty bys mohla hrát v Návštěvnících.“ Byla jsem moc ráda, že jsem mohla absolvovat hormonální i biologickou léčbu. Bioléčba (Herceptin) byla na rok a půl a hormonální v podobě každodenní tabletky trvá do dnes a bude ještě několik let pokračovat. Měla jsem i sérii radioozařování (cca34x). Byla jsem popálená, mazala se sádlem, byla velmi unavená, ale vše se krásně zahojilo a dnes není nejmenší známka, že by něco takového probíhalo :-). Velice jsem si uvědomovala, jaké mám velké štěstí, že mohu mít naordinováno vše, co v současné době medicína v boji proti rakovině má a zná. Nyní jsem ¾ roku (09/2014) od ukončení bioléčby a pokračuji v hormonální léčbě… trochu zlobí (natéká) odoperovaná ruka (uzliny) a i jsem si už „vyzkoušela“ jaké to je mít „růži“ (bohužel né tu krásnou květinku, ale i s tím se dá žít a s mířit…to je to poslední.

Pomalu se vracím do původního těla
Nyní se pomalu vracím do „původního“ těla a musím říci, že to jde moc pomalu. Kondička, která kdysi byla, se nabírá opravdu pozvolna, ale už jsem začala opět sportovat a chodit na koníčky, které mne moc chyběli. Také jsem se již vrátila na poloviční úvazek do své práce a i to je pro mne velká změna v návratu k normálnímu chodu života. A ještě jeden okamžik mne vstoupil do života a obohatil na duši a srdíčku… byla jsem seznámena s Belliskami, organizací, která pomáhá mladým ženám s rakovinou prsu jak v období léčby tak i po ní. Jsou to úžasné ženy, nabité pozitivní energií a optimismem. Každá má svůj vlastní, velmi silně emotivní příběh a každá z nich je velkou bojovnicí za život. Jsem šťastná, za to, že mám to štěstí je míti za přítelkyně a býti přijata jako jedna z nich!

Na závěr mého příběhu, bych chtěla moc poděkovat mému nejbližšímu okolí. Vím, že devadesát procent mého pozitivního myšlení vyvěrá z podpory, kterou mám kolem sebe. Všem se nám najednou změnily priority života a cítím, jak je kolem mne strašně moc lásky a porozumění. Tato nemoc je skutečně o psychice. A upřímně obdivuji lidi, kteří dokáží s nemocným člověkem tuto nemoc ustát a být s ním ve všech okamžicích… velká poklona a velké DÍKY!!!

Ráda bych popřála všem, aby se uzdravili a mysleli pozitivně, protože duševní rozpoložení – pohoda a láska okolí je základem fyzického zdraví!

 


Veronika M.

Jmenuji se Veronika a v březnu jsem oslavila dvaatřicáté narozeniny. Ikdyž je pravda, že když se mě někdo zeptá, kolik mi je? Tak mu z patra odpovím, že třicet jedna. Jeden rok mého života jako by nebyl. Ale svoji úlohu měl velikou.

Bylo to zhruba deset dní před mými jednatřicátými narozeninami, když jsem si při koupání nahmatala bulku. Byl to spíš malý obřík, než bulka. Jelikož byl víkend, tak jsem počkala do pondělí a hned brzy ráno jsem běžela do Mamocentra u nás v Ústí nad Labem. Na ultrazvuku se to paní doktorce moc nelíbilo ale ubezpečovala mě, že to nevypadá na nic hrozného ale pro jistotu mi udělají biopsii. Pozvala si mě na další týden a z bulky mi odebrali vzorek. Čtrnáct
dní jsem čekala na svůj ortel, a pak mi jedno odpoledne zazvonil telefon a doktorka mi bez okolků sdělila, že mám zhoubný nádor. Chvilku mi trvalo než mi došlo, že mám vlastně rakovinu. Jako že já, Veronika, mám rakovinu.

Pak to šlo všechno strašně rychle. Návštěva úžasné onkoložky v Praze, další vyšetření a naplánování série chemoterapií. Celých osm dávek. V Praze jsem se teprve dozvěděla, jak moc je můj nádor agresivní a co všechno mě čeká. Jedna z informací byla, že bohužel přijdu o své dokonalé vlasy. Neváhala jsem ani vteřinu a vlasy jsem se rozhodla darovat. Mé kroky mířily do Děčína, kde byla čerstvě založená nadace Ostříhej se Česko, kde jsem se ihned objednala, abych vlasy mohla předat někomu, kdo je potřebuje. Když se děvčata z nadace dozvěděly můj příběh, tak se rozhodly, že budu první, kdo paruku od nadace dostane. Byl to nádherný pocit a čest dostat od tolika lidí co mají srdce na pravém místě nádhernou paruku.

Následovalo už jen kolečno chemoterapií, ultrazvuků, mamografů a vyšetření. Naštěstí můj pěticentimetrový obřík dobře reagoval na léčbu a zmenšoval se. Po ukončení chemoterapií měl pouhých sedm milimetrů. A následovala operace. Po konzultacích a zjištění všech informací jsem se rozhodla, že podstoupím kůži šetřící opreraci, po které nebudu muset absolvovat ozářky. Operace proběhla v pořádku a jizva se hojila dobře. Ostatní pozůstatky po chemoterapiích už jsem skoro nevnímala. Začínala jsem si zvykat na jedno prso a epitézu. I když je to obrovský zásah na psychiku, tak pro mě bylo snad horší přijít o vlasy než o prso.
Proto jsem se den ode dne sledovala a čekala až začnou růst. Co čert nechtěl, vlasy se zřejmě rozhodly, že si na ně ještě nějakou chvíli počkám. Moje hormony se totiž vzbouřily a tělo se né a né vrátit do normálu. Dnes je to rok co jsem absolvovala svou poslední chemoterapii. V září to bude rok co jsem byla na operaci a za půl roku mě čeká plastika prsu.

Když se ohlédnu zpátky, tak vidím spoustu lásky a starosti od mé rodiny a přátel. Samozřejmě se najdou lidé, kteří Vám přáteli byli ale dnes už nejsou. To je prostě život ale i za to jsem šťastná a děkuji, že vidím co jíní nevidí. Otevřel se mi nový okruh přátel a zažívám úžasné věci. Život je krásný a je potřeba ho žít na plno. Starejte se o sebe a mějte se rádi.